Škola v přírodě Na Vyhlídce nad libverdským Obřím sudem

V pátek 29. května 2023 ráno vládl na ZŠ Jabloňová v přízemí pavilonu U1 čilý ruch. Žáci 3. A a 4. A se chystali na školu v přírodě. Odevzdávali potřebné dokumenty, sdělovali si navzájem svá očekávání a poté, co jako pilní a spořádaní mravenečci nanosili kufry a další bagáž plnou nezbytností k dodávce, naskočili do autobusu a společně se svými třídními učitelkami a vychovatelkami směle vyrazili vstříc novým zážitkům směr Lázně Libverda.

Nad libverdským Obřím sudem v areálu tábora Na Vyhlídce je s otevřenou náručí, resp. s otevřenými dveřmi čekalo dvacet dřevěných chatiček s palandami + jedna velká budova s neskutečně příjemným a vstřícným personálem z Magny.

Ubytovali se, seznámili se se všemi zákoutími místa, jež se pro ně na pět dní stalo domovem, s pravidly, která zde bylo po celou dobu pobytu třeba dodržovat, a s úderem půl jedné okusili první chod z kuchyně, která by mohla bez ostychu s přehledem konkurovat pětihvězdičkovým restauracím. Odpoledne si nabarvili trička, aby měli památku na toto báječné místo a nezapomenutelnou akci, jakou „Jabloňovka v přírodě 2023“ bez pochyb byla. Po svačince se proběhli v lese, přičemž se snažili vyhnout obřím pavoučím sítím, poznávali stromy… Zkrátka plnili úkoly, které si pro ně přichystaly paní vychovatelky. Po večeři bylo třeba učinit první zápis do táborového deníčku, trochu si zaskotačit v rámci osobního volna, vyčistit chrup a zavrtat se do spacáčků.

V úterý nás známou melodií z večerníčku o maxipsu Fíkovi linoucí se z megafonu probudila paní učitelka Soukupová. Následovalo protažení celého těla, ranní hygiena a snídaně, která měla všem dodat energii na první vlnu učení. Bylo to vyčerpávající, ale oběd a polední klid nám dobily baterky a vykouzlily na tvářích úsměv. Toho hnedle využil pan fotograf, jenž se naše tváře pokusil zachytit v přírodě – mezi kmeny a kořeny stromů či na rozlehlých pláních lemovaných nádhernou scenérií jizerskohorských vrcholků. Když jsme se vrátili, nadlábli jsme se a na chvíli se proměnili v rudé tváře. Plnění indiánských úkolů bylo třeba odměnit nejen diplomem, ale i vynikající večeří, a tak jsme po zápisu do deníků a pobytu v umývárkách mohli spokojeně usnout.

Ve středu nás z pelíšků vyhnal skřehotavý hlásek Křemílka (nebo Vochomůrky?). Abychom ukončili jeho nesnesitelné kvílení, vyběhli jsme bleskurychle z chatek. Ústa totiž zavřel až ve chvíli, kdy už jsme všichni hmitali pažemi. Následovala hygiena, snídaně a studium. Po vyučování, dalším velmi chutném obědě a poledním klidu jsme poměřili své síly v pětiboji dvojic. Disciplíny byly dosti netradiční. No považte, viděli jste na olympiádách či jiných významnějších soutěžích někoho skákat v pytli či přes švihadlo, hrát badminton nebo nosit vejce na lžíci přes překážky? Testovali nás dokonce i ve střelbě ze vzduchovky na biatlonové terče. A kdo chtěl, mohl se od pravého kovboje naučit správnou techniku práskání bičem. K večeři nás kuchařinky překvapily luxusními hamburgery a popcornem. DJové Majda, Nelča a Radek zase parádní diskotékou. My je na oplátku originálními maskami. A ty nejhezčí byly samozřejmě (stejně jako nejlepší sportovci a vědátoři) odměněni diplomem a nějakou tou maličkostí. V deset jsme ale museli zaplout do pelíšků. Bylo totiž třeba nabrat síly, poněvadž nás ve čtvrtek čekal celodenní výlet na nejvyšší kopec Jizerských hor – na Smrk (jež mnozí později překřtili na „Smrt“).

Výšlap na vrchol započal v deset hodin ráno. Cesta byla dlouhá a náročná. Ale výhled z rozhledny za tu námahu a kapky potu rozhodně stál. Do tábora jsme se vrátili až k večeru. U ohýnku už jsme s kytarou posedět nestihli. Jedno milé překvapení nás ale v závěru dne přeci jen čekalo. Po večeři jsme dostali dárečky od rodičů :o) Umytí, příjemně unavení a spokojení jsme sebou práskli do postýlek. Usnuli jsme lusknutím prstu a spali jako medvědi hlubokým zimním spánkem až do rána.

V pátek jsme kromě pravidelných ranních rituálů stihli ještě stopovanou s jedenácti úkoly, na jejímž konci nás čekala truhla s pokladem. Řízek s kaší do nás pak zahučel jak kbelík do studny. Po poledním klidu jsme způsobně naskládali (O:-)) všechny své věci do kufrů a cestovních tašek, vysmýčili chatky, rozloučili se s kuchyní a rázným krokem jsme si to štrádovali k autobusu, jenž nás měl dovézt za těmi, kteří už se nás nemohli dočkat. Nezklamal. Zvládl to na jedničku. A tak jsme se plni dojmů rozešli do svých domovů a vyprávěli maminkám, tatínkům, sourozencům atd. o všem, co jsme v horách zažili. A že toho bylo! Tak snad zase příští rok 😉                                                                                                           Mgr. Markéta Jindrová